ŽIVOT

19. října 2010 v 13:40 | katrin

Mezi nejlepší vychytávky v životě patří svoboda. Sice v této společnosti nejsme svobodní, ale můžeme si alespoň udržet svobodu vnitřní. Což je - uvědomit si pár věcí.

1.) Tedy když se s někým představím, nepamatuji si obvykle jeho jméno. Proč? Protože se soustředím, jak se prezentuju. Jestli jsem milá a jak stisknout ruku. Pak si povídáme. Většinou nudný rozhovor o obecných tématech (odkud jsi, co tě baví, kam chodíš na školu atd.). Po setkání si nepamatuji většinu věcí, co mi řekl druhý člověk, pokud nechodím na stejnou školu, nebydlím ve stejné čtvrti atd. Pokud uvidím tohoto člověka za déle jak 3 měsíce, tak už si to nepamatuji, i když to bylo podobné s mým okruhem. Pokud člověk pro mě nebyl ničím výjimečně zajímavý, tak ho zapomenu brzo - i to, jak přesně vypadal. Když ho potkám později, někoho mi připomíná, ale nevím koho. Proč? Protože se při rozhovoru soustředím na něco jiného než na něj. Buď si přemýšlím o svém a nebo chci udělat nějaký dojem, tak se soustředím na sebe.

No a hádejte, je to u ostatních lidí jiné? Asi ne, ale myslím, že bude pár výjimek, které si pamatují všechno. Ale u průměrného člověka je to stejné jako se mnou. Co z toho plyne? Svoboda pro tebe. Jelikož víš, že ostatním jsi úplně ukradený, tak se nemusíš soustředit na sebe a na svůj projev. Můžeš úplně vypustit to, co si o tobě myslí ostatní. Protože oni si nemyslí nic. A když už jsi je minimálně zaujal, tak do dvou měsíců už si nebudou myslet o tobě nic. Tak proč se každý soustředí na sebe a na svůj projev? (vím proč, ale to není předmětem rady a bylo by to na dlouho)

2.) Jdu do hospody. V hospodě je parta lidí a dva z nich jsou nabarvení na modro a jsou skoro nazí, v oblečku kuřete. Okamžitě mě zaujmou. Chci se s nimi vyfotit. Když děláme foto, zjistím, že jsou úplně opilí. Je mi to nepříjemné se s nimi bavit když nejsem opilá. Pomyslím si o nich něco nepěkného. Druhý den ukáži fotku a vyprávím kamarádce příběh. Pokud bude zajímavý, bude ho vyprávět dál.

Co plyne z tohoto? I když půjdete po Václaváku nazí, lidé si to nebudou pamatovat déle než 6 měsíců. Kdyby to bylo i ve zprávách, tak možná ano. Ale podstatné je, že budou vyprávět příběh. Maximálně 14 dní se ten příběh budou spojovat s konkrétní osobou. Pak už to bude jenom příběh o nahé dívce na Václaváku nebo o opilém pánovi v kuřecím převleku. Nikdo už nebude vědět, kdo konkrétně to byl. A všem je to také jedno. Jde jim jenom o zábavnou pointu a o příběh. Ne o člověka.


Tedy z tohoto je jasné, že je každý každému ukradený. Většina lidí myslí jenom na sebe a tak přehlíží ostatní. Když už nemyslí na sebe, tak myslí na pobavení. Pro toho, kdo si ale toto uvědomí, plyne jedna velká výhoda. Docela hodně velká. Protože ten, kdo myslí jenom na to, jaký udělá dojem a na pobavení, je docela omezený. Nemůže se nijak rozvíjet.

Když si uvědomíš, že jsi úplně svobodný, co se týče hodnocení od druhých lidí, tak můžeš dělat cokoliv a vždy ti to bude prominuto. Ten, kdo si vše vztahuje k sobě, si myslí, že když řekne něco trapného, tak je to hrůza, už se s ním nikdo nebude bavit, zkazil si pověst. Pak zjistí, že to nikdo ani nezaregistroval a řekne si: Jaké štěstí! (Přitom to nebylo štěstím..:)
Jenže když víš to, že nikoho nezajímáš, dá se toho hodně využít i zneužít. Ale hlavně máš svobodu myšlenek (alespoň v jednom směru).

O tomto pojednávají knihy od Dona Miguela Ruize.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama