PROBUZENÍ

12. října 2010 v 12:00 | katrin

Často slyšíme, že lidstvo se probouzí. Že se máš probudit, abys byl osvícený nebo něco takového. Jenže víme vůbec, co to znamená?

Být probuzený - my snad spíme? Ano, dá se to tak říct. Probuzení chápu jako uvědomění si, že spím a že tato "realita" je jenom sen, neexistuje.

Znáte to, spíte a něco se vám zdá. Když spíte, tak si neuvědomujete, že spíte. Prožíváte různé strasti a bolest, když se něco podaří, tak i radost atd. Jenže, k čemu to prožíváte? Ráno se probudíte a na sen zapomenete. Co jste z toho měli, že jste urputně bojovali na život a na smrt proti příšerám? Co jste z toho měli, že jste prožili radostný sen? Jenom dobrý/špatný pocit po ránu. Toť vše.

A co se stane, když si ve spánku uvědomíte, že sníte? Jednou se mi zdál sen (celý zážitek je popsaný zde). Jela jsem autobusem do školy. Vše bylo takové pochmurné jako je to normálně když jedete v Praze autobusem. Jenže co se nestalo - najednou si říkám - vždyť já ale do školy nechodím, tak proč tam jedu? Autobus objížděl nějaký kopec, ale kratší by bylo vzít to přímo, proto si říkám, že bych chtěla, aby jel ten autobus přímo. A on jel. Pak mi došlo, že spím. Autobus se rozplynul, zůstal jenom ten kopec a já jako malý obláček vědomí (bez těla). Barvy byly najednou mnohem hezčí a nemusela jsem plnit žádné povinnosti (protože už jsem věděla, že to je jen sen a nemusím to brát vážně). Šla jsem se podívat, co je za kopcem. Bylo tam město. Bylo zajímavé, takové jsem ještě neviděla, asi někde v arábii. Ale zvláštní bylo, že ta realita ve snu byla reálnější než skutečnost, tak jak jsem ji v té době vnímala. Barvy byly mnohem živější, obrazy propracovanější. V tom snu, jak jsem se "probudila" (uvědomila si, že sním), jsem cítila příval energie, vše zlé zmizelo.

Pak jsem se probudila doopravdy (do tohoto světa) a o všem přemýšlela. Hlavně o tom, že v tom snu byla snová skutečnost reálnější po "probuzení" než tady. Dokud jsem si neuvědomila, že sním, bylo všechno takový šedivý a nevýrazný. Pak jsem chodila (doopravdy) po městě a zkoumala, jestli náhodou nejsme taky ve snu. Ve snu Boha/Prázdnoty. No a jednou jsem takhle večer šla a věřila tomu. Začala jsem vidět výrazné barvy, bylo to tu hned krásné. Viděla jsem každý detail jako v tom snu. Měla jsem příval energie. Pak jsem se toho zalekla a pro delší čas si to zkazila.. To proto, že jsem byla šťastná, že tato realita je konečně tak reálná jako v tom snu! Ale počkat, tady něco nesedí.. A jéje, jak se můžu radovat, že je konečně ta realita tak reálná jako ve snu! Začla jsem se toho paradoxu bát.

Po nějaké době když jdu a zkoumám tento každodenní sen, tak začnu vnímat tu realitu mnohem víc. Je tam ztráta tý jistoty, protože když jsem ve snu, tak tu ve skutečnosti nejsem. Sice mě to osvobozuje, ale kde teda jsem? Pokud víte odpověď na tuto otázku, sem s ní, neznám ji totiž:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 putující oblak putující oblak | Web | 13. října 2010 v 10:00 | Reagovat

Katrin,
chápu tvé hluboké zmatení a bude přibývat...než se odevzdáš přítomnému okamžiku.

Jsem v tzv. živém snu a prožívám příjemné věci, kecám třeba s nějakou "spřízněnou" kamarádkou.
Pak se probudím a mám krásný pocit, který pak odejde.
Další den v této realitě potkám taky nějakou "spřízněnou" kamarádku a kecáme a je nám fajn.
Mám z toho krásný pocit, který časem zmizí.

Když si vzpomenu na sen a na ten krásný pocit a pak si vzpomenu na tuto realitu a ten krásný pocit, tak pro mě není rozdíl.

Čemu pak můžu věřit? Ničemu, ničemu nevěř.

Obojí se odehrálo jen v mozku, z obojího mám krásný zážitek. Obojí je pro mě jen sen, sen o formě, obsahu, který jako nekonečné a neomezené Vědomí vytváříme a v tom si pak hrajeme. Tak to aspoň vnímám.

To nejlepší je, že ty pravdu znáš, mluvíš o ním, ale jen si ji zatím neuvědomuješ, tak to chodí.. ;-)

Sama si psala, že ve snu jsi si uvědomila sama sebe a najednou si viděla skutečnost. A toho se bojíš tady toto udělat, máš na to věčnost, je to tvá volba, tvá věc...

Je to zajímavý stav, vím kdo jsem od jisté doby. Není co přidat ani co ztratit, přesto tu mám ještě být. Dalo by se říci, že je hotovo, ale cosi se tu má ještě vykonat a pak...kdo ví
Vše co mě zde potká je jen dočasné, už mě to "nevzrušuje", i když každý okamžik prožívám velmi intenzivně, vše si užívám, jak nejlíp dokážu. Ale zas to odejde. Příchod a odchod. Forma neustále vzniká a zaniká. Znám velmi důvěrně co je trvalé, věčné, takže už mě to dočasné "nevzrušuje", možná blbé slovo, ale nevím, jak lépe to vyjádřit.
Proto nezáleží na tom co přijde, záleží jen na tomto přítomném okamžiku, který je tady a teď, na tom jediném vždy záleželo...

Každopádně každým okamžikem se blíží nová země, pro ty co tam chtějí být a taky se blíží ještě větší utrpení, pro ty co tam chtějí být. Obě reality se tvoří zároveň a můžeme být svědky toho, jak se pomalu obě reality oddělují.

Proto se už hodně mluví o tom, že se např. dva lidé přestanou vnímat a vidět. Každý bude ve své dimenzi. Jeden v utrpení a druhý v "nové zemi".
Jak psal E. Tolle, tak nová země bude mnohem klidnější a příjemnější sen.
Čtu si teď knihu Davida Ickeho a v ní je uveden experiment s hypnotizérem. Prostě dal sugesci chlápkovi, že po probuzení neuvidí svou dceru, že tam není. Před zraky diváků na ni sahal, ale on viděl, že sahá na hypnotizéra, prostě v jeho realitě neexistovala. Tak to nás možná čeká, možná,...hlavně být ke všemu otevřen, když jsme jen vědomí plné nekonečných možností, tak na co se omezovat na nějakou jednu skutečnost, proboha...
Nebo ti to můžu popsat takto, jak to chápu:
Je zde jistý mechanizmus:
buď pracuješ a v destruktivních programech a jsi stále víc uvězněna v této realitě. Neboť jich vycházejí stále novější, silnější verze, aby jsi se nemohla odpojit, poznat sama sebe.
A nebo prožiješ záblesk uvědomění a uvědomíš si destruktivní program, pak ho začneš obcházet, až ho zrušíš. Poznáš sama sebe a začneš si stahovat a instalovat konstruktivní programy a začínáš žít v "nové zem".
Buď a nebo, buď tam nebo tam, vyber si sama.

Teď je otázkou kde chceš být ty.
Buď upřímná sama k sobě a otevři dokořán své srdce, děláš to jen a jen pro sebe. Není to egoismus, je to mnohem hlubší, mysl to nikdy nepochopí. Jak může nástroj pochopit, co bude výsledkem? To ví jenom ten co s ním pracuje.
Kladivo vidí jenom cihly a maltu, zedník postupně stavějící dům... :-)

Je pravděpodobné, že mnozí se probudí za pár vteřin dvanáct, uvidí se.

Je to teď na každém, ale jen na nás samotných, o tom jsou tyto časy.

Jaký je rozdíl mezi tím co je tzv. probuzený, osvícený, co zná sám sebe a opakem?

Buď jsi tady a teď, vidíš skutečnost jaká je a nebo ne. Takový je v tom rozdíl.

Buď vidíš čistou oblohu nebo oblohu plnou temných mraků.

...ale zas jsme u toho: ničemu nevěř, můžeš to procítit, když otevřeš své srdce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama